Osteoartróza je v současné době nejčastějším kloubním onemocněním a významně přispívá ke zvýšení nemocnosti a invalidity. Postihuje asi 10 % populace a její výskyt stoupá s věkem.
Mechanismus vzniku osteoartrózy:
Hlavním mechanismem rozvoje osteoartrózy (OA) je poškození kloubní chrupavky.
Hyalinní chrupavka pokrývající kostěné plochy kloubu je bezcévní (avaskulární) elastická tkáň s vysokou metabolickou aktivitou – procesy její obnovy a odbourávání jsou za normálních okolností v rovnováze. Porušením této rovnováhy ve prospěch degradačních procesů dochází k jejímu postupnému a nevratnému poškození a rozvoji artrózy.
Za prvotní spouštěcí mechanismus rozvoje artrózy jsou považovány metabolické změny v buňkách chrupavky (chondrocyty). Tyto změny vedou k rozpadu chondrocytů, ze kterých se uvolňují enzymy vedoucí k destrukci hmoty chrupavky. Chrupavka měkne, snižuje se její výška, vytvářejí se v ní trhliny a její části se uvolňují do kloubní štěrbiny. Na tyto procesy reaguje měkká nitrokloubní výstelka (synoviální blanka) zánětem s nadměrnou tvorbou synoviální tekutiny uvnitř kloubu („kloubní maz“) (Obr. 1). Kloubní maz je viskózní tekutina vznikající filtrací krevní plazmy a slouží jednak k výživě a udržení pružnosti chrupavky, a dále k zachování normální pohyblivosti v kloubu – zmírňuje tření kloubních ploch, tlumí nárazy a zvyšuje kloubní lubrikaci. U kloubu postiženého OA se však tyto fyziologické vlastnosti synoviální tekutiny výrazně zhoršují. Osteoartróza je proces komplexní, kromě změn v chrupavkách a měkkých kloubních strukturách (kloubní pouzdro, vazy) dochází také ke změnám v přilehlých kostech. Kostní tkáň těsně pod postiženou chrupavkou (tzv subchondrální oblast) reaguje svým zbytněním (subchondrální skleróza) a přestavbou, dochází v ní k rozvoji kostních pseudocyst a v nejtěžších případech až ke kostní destrukci a deformitám postiženého kloubu.
Typy osteoartrózy:
Rozlišujeme dva základní typy OA, a to artrózu primární a sekundární. Zatímco u primární (idiopatické) OA neznáme bezprostřední vyvolávající příčinu poškození chrupavky, u sekundární OA je proces degenerace chrupavky důsledkem rozličných patologických dějů a může doprovázet mnohá onemocnění. Nejčastěji navazuje na dlouhodobé mechanické přetížení kloubu (nadváha, nepřiměřená sportovní aktivita), může být následkem neléčených vrozených kloubních vad (nejčastěji vrozené dysplazie kyčelního kloubu), nitrokloubních zlomenin, chronických kloubních zánětů (např. revmatoidní či psoriatická artritida), nebo doprovází některá metabolická systémová onemocnění (onemocnění štítné žlázy, cukrovka, Gaucherova nemoc, nemoci „z ukládání krystalů“ do kloubu - např. dna a další).
Klinický obraz osteoartrózy:
Hlavním příznakem OA je bolest v kloubu, zpočátku na začátku pohybu (tzv startovací bolest); po rozhýbání dochází k jejímu zmírnění či vymizení. S pokračujícím onemocněním se objevuje i bolest v průběhu pohybu či ponámahová a v nejpokročilejších stádiích OA bolest klidová a noční. Dalšími příznaky OA jsou ranní ztuhlost kloubu a omezení rozsahu pohybů spojené později s již viditelnými deformitami v postižené oblasti.
Mezi osteroartrózou nejčastěji postižené klouby patří klouby kyčelní (koxartróza), kolenní (gonartróza), drobné ruční klouby, skloubení obratlových těl a kloub ramenní (omartróza).
Diagnostika osteoartrózy:
Vedle anamnézy a fyzikálního vyšetření postiženého kloubu specialistou (ortopedem) je zlatým standardem v diagnostice OA rentgenový snímek kloubu (RTG). I dnes je v platnosti hodnocení stupně OA právě na základě přítomnosti RTG změn typických pro jednotlivá stádia OA (RTG kritéria dle Kellgrena-Lawrence). Ve stádiu I je postižení kloubu minimální, u nejpokročilejšího IV. stádia vidíme na RTG již úplné vymizení kloubní štěrbiny a výraznou reakci okolní kostní tkáně s okrajovými kostními výrůstky, sklerózou a pseudocystami, mnohdy také pokročilé deformity a vadné postavení kloubu (Obr. 2). K posouzení množství a charakteru kloubního výpotku je suverénní metodou nebolestivé ultrasonografické vyšetření (UZ). Ostatní zobrazovací vyšetření se běžně k diagnostice OA nevyužívají.
Léčba osteoartrózy:
Léčba OA je v principu dvojího typu – tzv konzervativní (tedy nechirurgická) a léčba chirurgická. Nedílnou součástí komplexního léčebného přístupu pacienta s OA je také jeho důsledné poučení o povaze a charakteru nemoci a nutnost spolupráce s ošetřujícím lékařem.